Výlet na pláž a rovnou do nemocnice

10.11.2017 | Život na Bali

Všechno to začalo jako náš běžný balijský den. Ráno nás probudilo sluníčko, v poklidu jsme se nasnídali a když bylo tak pěkně, rozhodli jsme se vydat na nějaký výlet. A protože jsme ještě neviděli chrám Uluwatu, vydali jsme se na našem skútru 35 km směrem na jih, až úplně dolů na jižní cíp ostrova.

Při cestě tam jsme uslyšeli pískot píšťalky a policista stojící úplně na druhé straně silnice na nás mířil prstem. Jak příhodné, že si v tom davu Balijců vybral zrovna nás. Navzdory všem příběhům, které jsme o místní policii slyšeli, tento se na nás usmíval a o žádné peníze nás neobral. Vyžádal si řidičák a ptal se kam jedeme. Když uviděl, že řidičák vytahujeme z batohu tak už ho ani nechtěl vidět. Naopak se ptal, jestli známe cestu a s úsměvem na tváři nám ještě zamával. Nemohu se však zbavit domnění, že nám tento hladký průběh zajistila malinká kamerka, kterou zrovna Klárka držela v ruce, a které si pán policista rozhodně všiml.

Prohlédli jsme si tedy krásy chrámu Uluwatu a prošli si přilehlé útesy s nádhernými výhledy. A protože bylo poledne a zpátky se nám ještě nechtělo, podívali jsme se na mapu a zjistili, že se nacházíme kousek od krásné a vyhlášené pláže Nyang Nyang. Ta je známá především tím, že člověk přijede na vysoký útes a k pláži se dostane poměrně náročnou cestičkou dolů. Okouzleni výhledem jsme se vydali dolů k moři. Klárka se sice zmínila, že jí trochu bolí břicho, nicméně jsme to přisuzovali hladu. Naposled jsme snídali, ale koupili jsme si na cestu k pláži jenom malou tyčinku, protože oběd byl v plánu, při cestě domů a tedy hned, co zase vylezeme z pláže nazpět. Navíc na pláž se jdeme jenom podívat a hned zase půjdeme.

Obloha byla bez mráčků a sluníčko pralo tak jak na rovníku umí. Po zhruba dvaceti minutách vysilující cesty jsme byli dole na pláži, kde jsem se šel okamžitě schladit do moře. Klárka si sedla na pláž s tím, že jí to břicho bolí už hodně a že jí ta bolest střílí do zad. Pláž to sice byla nádherná, ale bez jediné možnosti kousku stínu. Museli jsme zkrátka po té cestě zpátky nahoru. Jenomže Klárka si po každých deseti krocích sedala na pláž, dávala si na hlavu namočený šátek s tím, že to nevyjde, že jí je špatně a že každou chvilku omdlí. Pro jistotu jsem tam poprosil nějaké dva místní dělníky, zda by mi neprodali pitnou vodu na cestu a muselo se jít.

Měli jsme za cíl vždy ujít vzdálenost zhruba padesát metrů, po kterých si Klárka lehala na zem, zatímco já se jí snažil alespoň trochu stínit. V zemi téměř se sto procentní vlhkostí vzduchu, u rovníku, na přímém sluníčku a při prudké cestě nahoru se trochu potíte. Vlastně se potíte tak moc, že není rozdíl, jestli jste ve vodě anebo se škrábete na útes. A na takovéto pokožce se žádný opalovací krém neudrží i když jsem se snažil mazat. Taky jsem podle toho i vypadal. Tímto stylem jsme se zhruba po hodině a půl vyškrábali konečně nahoru.

Klárce bylo tak zle, že se neodvážila jet na skútru. Seděla tam na židli, při tom položená na stole a sotva se mnou komunikovala. Snažil jsem se na jejím telefonu rozjet aplikaci Uber, abych jí zavolal klimatizované auto, což mi na iPhonu dalo taky slušně zabrat jakožto celoživotnímu uživateli Androidu. Každopádně se povedlo. Klárka si ale stěžovala na bolest břicha a zad, takže jsme se rozhodli rovnou pro nemocnici. Řidič přijel zhruba za tři čtvrtě hodiny. Snažil jsem se mu vysvětlit situaci. Tedy že vezme Klárku do nejbližší nemocnice a že já ho budu sledovat na skútru. Nejdříve na vše kýval, ale pak z něj vylezlo že neumí anglicky. To oni tak Balijci dělají, když nerozuměj. Takže jsem tam sehnal jednu ochotnou Balijku, která mi překládala pro řidiče z angličtiny do indonézštiny.

Řidič Klárku odvezl a mě dovedl kamsi do jakési nemocnice. Byl jsem příjemně překvapen standardem nemocnice, který byl daleko vyšší než ten, který znám z České republiky. Nicméně Klárka samozřejmě neměla pas, ale to se nějak udělalo. Štěstí bylo, že jsem si v batohu zapomněl peníze na surf a my tak měli dostatečnou hotovost na ošetření, protože kartu jsem sebou neměl. Přijali nás do klimatizovaného pokoje s dvěma lůžky, kde si Klárka lehla a zanedlouho přišla doktorka. Ta uměla velice dobře anglicky, vyšetřila Klárku a řekla nám, že má podezření na zánět močových cest. Rovnou udělali i testy, na jejichž výsledky jsme v tom pokoji něco přes hodinu čekali. Ty potvrdili doktorčinu diagnózu. Klárka dostala antibiotika, zaplatili jsme a mohli jet domů.

Po dlouhém klidovém režimu v klimatizovaném autě a v nemocnici Klárce bolest povolila, že se rozhodla pro cestu na skútru. To už byl večer a všude tma. Nemocnice, ve které jsme se nacházeli, rozhodně nebyla po cestě z pláže k nám do vily. Zadal jsem tedy do navigace vilu a jeli jsme. Poprvé jsem po cestě viděl značku, kde svedli skútry mimo silnici aut. Po zhruba kilometru jízdy to bylo jasné. My byli na jediné dálnici, co na Bali mají. Jak se to platí jsme neměli tušení, ale prostě jsme jeli. Ono stejně jiná možnost nebyla. V jednosměrném pruhu pro motorky se nebylo jak a kam otočit.

Po chvilce jsme dojeli k mýtné bráně. Ptal jsem se ostatních motorkářů, jak se to dá zaplatit, než se nacpu do fronty k závoře, kde se nedalo už vůbec nazpátek. Odpověď byla, že jedině kartou a obsluha nikde žádná. Takže jsem se snažil někoho poprosit, aby nám to zaplatil, že mu dáme hotovost. A takový dobrý Balijec se i našel. Dokonce od nás ani hotovost nepřijmul. Takže nakonec všechno dobře dopadlo. O půl deváté jsme byli doma. Konečně jsme se od snídaně najedli! Klárka se za týden vyléčí a my máme zážitek na který určitě jen tak nezapomeneme.

Kontakt

Pro jakýkoliv dotaz nejlépe využijte chat na mé facebookové stránce:

Můžete také zaslat e-mail na adresu email@tomasvavrinka.cz nebo využít kontaktního formuláře: