Východ slunce na sopce Batur s doutnající sopkou Agung

Neustálé teplo a všude plno skútrů. Proč také ne? Tady řídí skútr už pětileté děti a jezdí se na něm pořád a všude. Jezdí se na něm tak často, že když přijedou hosté, kteří se rozhodnou jít pěšky do 5 minut chůze vzdáleného obchodu, my už na ně koukáme, jak kdyby spadli z Marsu. Tolik asi k naší kondičce tady na Bali. Musím se přiznat, že co se náročnosti týká, tenhle náš výlet na sopku Batur jsme dosti podcenili. Ale odměna byla nakonec veliká.

Východ slunce na sopce Batur byla jedna z mála věcí, co jsme si tu ještě neodfajfkovali. Do zážitku nám však najednou významně přispěla neočekávaná aktivita vedlejší sopky Agung. Ta náhle den před naším výletem začala do ovzduší vypouštět oblaka vodní páry a popela. Jen si to představte. Pohled ze spícího obra na aktivního giganta při východu slunce.

Budík jsme si nařídili na 1 hodinu ráno. Fakt jsme se snažili aspoň trochu se prospat, ale s naším režimem nám to moc nevyšlo. Už při cestě autem za úplné tmy nás ohromoval pohled na vedlejší doutnající sopku Agung. V autě se mi to nepodařilo vyfotit, ale jasně rudé světlo těsně nad kráterem naznačovalo, co se tam děje.

Na parkovišti pod sopkou Batur nebyl problém si odchytit nějaké místní průvodce, bez kterých se na horu chodit nesmí. Upřímně, takhle jsem si hodně dlouho nemákl. Z potu jsem byl úplně mokrej, ale to nejhorší teprve mělo přijít. Ve větších výškách byla zima! S Klárkou jsme odjížděli z Čech na konci léta, takže zimu už jsme opravdu dlouho neměli, a to nahoře bylo nejmrazivějších 16°C (říkal Instagram), co jsem kdy zažili!

Byli jsme zklamaní, protože z výhledu nic nebylo. Všichni jsme čekali, jestli uvidíme i něco jiného, než jenom všude se válející mračna. Tohle bylo to pravé, jak se lidově říká, mlíko. Třeba tady se Klárka fotila s východem slunce.

Mrzli jsme tam celkem asi 2 hodiny, ze kterých z 99% nebylo vidět vůbec, ale vůbec nic. V tom 1% se však děly zázraky. Jednou za čas foukl silnější vítr a rozfoukl nám mraky. Byla to vždy otázka doslova pár vteřin, ale v ten moment krása střídala nádheru. Nám se odhalil výhled jak na vycházející slunce, tak i na aktivní horu Agung.

To už jsme věděli, že to všechno stálo za to, i když jsme se ještě museli nějak dostat dolů. Naši průvodci nám však cestou ukázali další přírodní úkaz. Uvnitř skalních útvarů byla zřídla, ze kterých se zvedala pára o vysoké teplotě. A ne jenom ve zřídlech se něco podobného dalo zpozorovat. Občas jsme prošli kolem skály, ze které sálalo teplo. Když jsme k ní přiložili ruku, teplotní rozdíl v porovnání s okolním vzduchem byl opravdu velký. Sopka Batur dává jasně najevo, že vyhaslá ještě není.

Nakonec teprve při cestě dolů, když už jdete za denního světla, si máte možnost prohlédnout panoramata, která se ze sopky nabízí. Největší jezero na Bali Danau Batur, vedle něho rozléhající se tmavá lávová pole a nakonec v pozadí doutnající sopka Agung.

Až budete na Bali, obětujte tu dřinu ze začátku a běžte se podívat na Batur. Stojí to za to. Ostatně jinak bych vám tu o tom ani nepsal. A ustrojte se 🙂