Žádná zrcátka, brzdová světla, blinkry nebo tachometr. S tímhle, když vás v Čechách chytí, tak jste bez papírů, ale tady? Tady je to velká paráda! Terénní (cross) motorka na silnici je tu na denním pořádku. Zde se totiž lidé nerozptylují dopravními pravidly, značkami, pruhy atd. Zde se jednoduše věnují jenom řízení a tak vše funguje jak má.
Neustálé teplo a všude plno skútrů. Proč také ne? Tady řídí skútr už pětileté děti a jezdí se na něm pořád a všude. Jezdí se na něm tak často, že když přijedou hosté, kteří se rozhodnou jít pěšky do 5 minut chůze vzdáleného obchodu, my už na ně koukáme, jak kdyby spadli z Marsu. Tolik asi k naší kondičce tady na Bali. Musím se přiznat, že co se náročnosti týká, tenhle náš výlet na sopku Batur jsme dosti podcenili. Ale odměna byla nakonec veliká.
„Tam u vás, kámo, čas jsou peníze. Tady ne. Tady čas je relax.“ Tohle mi jednou pověděl náš místní česky mluvící průvodce. Po několika měsících života na Bali, tomu už plně rozumím.
Jako každý dobrý příběh, tak i tenhle nakonec dopadne dobře, ale znáte to. Když už se to má pokazit, tak pořádně. Nakonec je ale vždy co vyprávět! Zase to začalo jako docela obyčejná středa. Tuhle jsme ale očekávali hosty do vedlejší vilky, takže jsme jim dopoledne poklidili a připravili pokoj. Vše bylo zařízeno. První Gede (řidič) mi dokonce posílal fotku s cedulkou, se kterou bude čekat na letišti na hosty a kterou jsem hostům pro jistotu přeposlal. Protože my měli ještě dost času, vyrazili jsme si na pláž.
Byli bychom si vstali do našeho dalšího pohodového balijského dne, ale tuhle středu nás z postele vytáhlo už o půl deváté bouchání na dveře. Rychle jsem na sebe natáhl alespoň kraťasy a šel jsem otevřít. Za dveřmi stál majitel vilky a s ním další spousta lidí. Protože neumí anglicky a já zase Indonésky, domluva je vždy hodně stručná. Pověděl mi jenom „Hi Thomas, ceremony“ na což jsem mu s údivem odpověděl pouze „ok“…
Modrá obloha, sluneční paprsky prohřívající vodu v bazénu před okny pokoje a celoročně 30°C. Takovou dovolenou jsme si vždy přáli a také jsme jednoho dne na takovou odjeli. Ne však na týden, dva nebo dokonce tři, jak je zvykem, ale na rok a nejspíš déle. „Co tam budete takovou dobu dělat?“ Ptali se nás. My však máme o zábavu postaráno, sdílíme své radosti a zážitky s našimi návštěvníky a děláme tak jejich dovolenou nezapomenutelnou. Avšak nebylo tomu tak vždycky, také jsme začínali od nuly v zamračeném Česku…
